Zápisky z Ameriky (10): Navigace pomocí GPS, nabíjení v autě, ceny benzínu na východním pobřeží
Jak se neztratit v Americe
Vzhledem k tomu, že naše trasa po východní Americe měřila zhruba pět tisíc mil, bylo důležité, abychom jeli vždy správnou a co možná nejrychlejší cestou do naší destinace. Navigace pomocí mapy je těžko myslitelná, i podle dobré mapy se dá efektivně zabloudit. Jedinou možností tak byla GPS. S ní půjčuje v Americe auta jen Hertz (alespoň jsme jinou půjčovnu nenašli), jenomže tato půjčovna je příliš drahá. Alamo, kde jsme si nakonec auto půjčili, takovou možnost nenabízí. Půjčili jsme si proto ruční GPS Garmin Street Pilot III, která má detailní barevný displej a hlasovou navigaci. K ní jsme sehnali mapu celé Ameriky, sice trošku starší, ale pro naše účely zcela vyhovující.
GPS má malý stojánek se základnou naplněnou pískem, to aby se po palubní desce při prudké jízdě nehýbala; ze stojánku se dá snadnou vyjmout a schovat v tašce nebo přihrádce. Externí anténa nebyla potřeba, navíc by zbytečně prodlužovala instalaci GPS do auta a zvyšovala pokrytí ?kabely?, které bylo už tak vysoké. Protože tužkové baterie udrží GPS naživu jen nějakých pět hodin, museli jsme používat cigaretový zdroj, jinak bychom se za baterie nedoplatili. S sebou jsme měli i cigaretovou roztrojku, která ovšem během cesty kvůli špatné konstrukci pomalu ?odcházela?; naštěstí Altima měla dva zdroje napájení, takže jsme tento handicap vůbec nepocítili.
GPS Garmin Street Pilot III byl napájen z cigaretové nabíječky. Má barevný displej a hlasovou navigaci
Protože GPS nemá příliš velkou paměť, jen 128 MB, bylo nutné kousky cesty postupně nahrávat podle toho, jak jsme je projížděli. K tomuto účelu sloužila dodávaná USB čtečka paměťových karet a malý notebook IBM X30, který váží jen 1,6 kg, vydrží cca tři hodiny a přitom se s ním dá normálně pracovat ? jeho recenzi najdete na Živě.cz. Základní plánování trasy probíhalo v programu Microsoft Streets and Trips, který je podobný programu AutoRoute, jen s mapou USA a Kanady. Bohužel ho nebylo možné koupit na internetu, protože nejsme občané USA, museli jsme si ho nechat koupit kamarádem a poslat poštou.
Zde bych jen rád vzpomenul jednu vtipnou příhodu ? první odeslání do ČR nebylo úspěšné, protože Američané nedokázali pochopit, že Czech Republic opravdu není v Connecticatu. Ve SaT jsme plánovali i celou trasu dovolené, abychom věděli, co jsme schopni ujet a na co bychom se rádi podívali. Podle plánu pak vznikl podrobný itinerář v Excelu včetně toho, kde budeme spát, kolik ujedeme daný den mil apod. Zkrátka bez SaT bychom si asi neporadili.
Jakmile jsme věděli, jaké území daný den projedeme, nahráli jsme mapy příslušných států na paměťovou kartu GPS (večer v kempu nebo hotelu) a vlastní podrobné naplánování proběhlo druhý den ráno už v GPS. Navigace byla bez problému, jen nahoře v Michiganu nebyly v mapě záznamy o tom, zda je cesta zpevněná nebo ne, takže jsme několikrát jeli po štěrkové cestě ? auto přežilo, i když jsem už v duchu viděl, jak měníme kolo. Díky GPS jsme mohli najít i fastfoody a obchody s jídlem po cestě, stačilo zadat kategorii toho, co hledáme a GPS vybrala z databáze obchody, kam nás pak zavedla. Databáze byla velmi podrobná a takřka stoprocentně odpovídající pravdě. S GPS jsme zkrátka měli o mnoho starostí méně a spolujezdec se nemusel topit v mapách.
TravelPower: pohodlné dobíjení v autě
K dobíjení všeho možného v autě jsme si pořídili speciální adaptér APC TravelPower, který z běžného stejnosměrného proudu 12 V udělá střídavý 50 Hz 220 V. Končí běžnou zásuvkou, kam lze zapojit třeba nabíječku mobilu či notebooku. Funguje to bez problémů, jedinou podmínkou je nižší příkon než 75 W; čaj v konvici si tedy neuvaříte. Díky tomu jsme mohli dobíjet baterie našich digitálních fotoaparátů, mobilů a hlavně pracovat s notebookem, aniž bychom likvidovali tolik potřebnou energii akumulátoru.
Bez tohoto zařízení by bylo vše mnohem komplikovanější, protože bychom mohli dobíjet jen v hotelích a kempech, kde byla elektřina k dispozici (což rozhodně není pravidlem). Často jsme vybili i několik akumulátorů našich fotoaparátů (když člověk udělá dvě stě fotek za den, není se čemu divit), takže dobíjení v autě bylo nutností. K dobíjení mimo automobil, tedy z běžné elektrické sítě, jen poznamenám, že pro evropské spotřebiče je nutné mít adaptér (kupte si ho už v Česku, v Americe může být jeho rychlé sehnání mimo velká města problém).
Plná nádrž za šest stovek
Na závěr už jen krátce k cenám benzínu. Na východním pobřeží v Georgii a Jižní Karolíně bylo docela levně, benzín se dal sehnat bez problému i za 1,40 dolaru, jen to chtělo hledat. O kousek výše, ve Virginii, se pak vešel do dolaru padesát, případně dolaru padesát pět ? čím blíže k NYC, tím byl drážší. Stojany s benzínem mne už nedokázaly ničím překvapit, byl jsem připraven na všechny nástrahy včetně zvednutí tzv. ?nozzle” nutnému k začátku tankování. Občas mi benzínka nabídla po natankování i umytí auta, které stojí okolo pěti dolarů, podle typu mytí.
Za Atlantou měla silnice opravdu hodně pruhů — Příjezd do Chicaga: ze silnice se postupem času stala 14proudá magistrála.
Kamiony vás bez problému minou v levém pruhu. V Americe jezdí zkrátka všichni stejně rychle — Typický obrázek Ameriky: fousáč na chopperovi
Příjezd do Detroitu — Třiproudá interstate v Ohiu před Toledem
Zde seriál z východního pobřeží končí. Příští týden se podíváme na západ USA.
Petr Broža